“Společně dáváme studiu smysl.”

“Konstrukce vaší práce musí vydržet i případné zemětřesení při obhajobě.”

BLOG

blog

V Českých Budějovicích by chtěl žít každý, říká v Cimrmanově hře Záskok principál kočovného divadla. Lokální herecká hvězda Karel Infeld Prácheňský to sice záhy rozporuje, ale na tom nesejde - oslavná replika je v národě navždy zaseta. 

V Českých Budějovicích by chtěl žít každý, říká v Cimrmanově hře Záskok principál kočovného divadla. Lokální herecká hvězda Karel Infeld Prácheňský to sice záhy rozporuje, ale na tom nesejde - oslavná replika je v národě navždy zaseta. Může se nám tedy někdo divit, že na první letošní spanilou jízdu zamíříme právě do Budějovic? Tedy teoreticky může, jistě. Ale ošklivě se tím před znalci znemožní.

Vyrážíme krátce po sedmé. Respektive maličko po čtvrt. Vlastně tedy lehce před půl. No jo, proboha, jsem typ ISTP, nikdy nic nestíhat mám vrozené zrovna tak jako šedozelené oči a sklon k tloustnutí. František už sedí v autě před firmou, pevně doufám, že taky přijel o něco později. Tradiční (v mém případě je to bolavě přesné) otázku: Nečekáš dlouho? se mu přesto položit neodvážím.
"Teď jsem dorazil," říká na moje opatrné Ahoj. Určitě lže, je mimořádně taktní. Pevně doufám, že to strniště mu nenarostlo tady před barákem.

Cestou sice potkáme vojenskou kolonu, František se jí ale proplete manévry tak obratnými, že by se za ně nemusel stydět ani polní maršál Erwin Rommel, přezdívaný pouštní myška. Nebo liška? To je fuk, myška se do tohohle kontextu rozhodně hodí víc. Každopádně na minutu přesně stojíme ve sborovně hostitelské VOŠ. Trochu nezdvořile odmítneme kafe (František žije zdravě a pije jen směs šťávy z červené řepy a mrkve říznuté olivovým olejem; já zas žiju extrémně nezdravě a z kafe piju jen turka, kterého už skoro nikde nevaří) a přesuneme se do učebny. Je celá do kopce, poslední volná místa jsou až nahoře. Usednu na galerii a čekám, až to František rozbalí. Že učitelství má zatraceně blízko k herectví, jsme probrali už v autě.

Natřískaná posluchárna je zpočátku trochu hlučná, mám obavy, jestli to František ukřičí. Na druhou stranu zájem studentů a jejich potřeba se zapojit je bonus, který za dvě přepjaté hlasivky stojí. Po asi dvouminutovém hledání optimální polohy na obou stranách se na sebe František i posluchači vzájemně naladí, vidím na něm, jak z něj spadlo lehké úvodní napětí.
"V pořádku, já když píšu, taky dokážu vnímat okolí," ujišťuje dívenku v druhé hlavici, která usilovně datluje na mobilu.
"Ja píšu, kamarádce, aby taky přišli," vysvětluje studentka tak překotně, že jí to věřím. Docela bych tu SMS chtěl číst. František s dlouhými vlasy (i když si je svazuje), vousy a v bílé lněné košili vypadá přece jenom lehce prorocky. Doufám, že první řady nebudou chtít, aby jim při odchodu požehnal.

František to asi všechno ví, protože začíná, jako by kázal na poušti. Co je v životě důležité? ptá se. Co je nejdůležitější? Co vás činí šťastnými? Tak jako pokaždé vede studenty k poznání, že jejich studium může mít smysl a může jim přinášet radost. Postupně tu kristovskou polohu ale opouští, je familiárnější, víc si hraje.
"Myslíte, že jsem se zbláznil, nebo že na tom může něco být?" ptá se sugestivně po nějaké zvlášť provokativní replice.
"Určitě jo," přitakává snaživě děvčátko v druhé řadě. Učebna ztichne, František na vteřinu zaváhá - nakonec se ale rozhodně, že odpověď vztáhne až k druhé části otázky. Jo, kamaráde, umět se správně zeptat není úplně banální.

"Co jste kdy v životě vytvořili?" ptá se v další části. Obrázek, který jako možnost nabídne jedna ze studentek, neposkytuje takové možnosti analogie s absolventskou prací; František to zkouší dál.
"Jídlo."
"Výborně," chválí dívku z prostředka učebny, která mu naopak poskytla metaforu přímo ideální. Přičinlivě ji rozvíjí.
"Takže jak jste postupovala: Musela jste nakoupit polotovary…"
"Suroviny," opraví ho dívenka zhnuseně. Až teď si uvědomím, že VOŠka je zaměřená mimo jiné na hotelnictví.
"Jasně, suroviny." Vidím na Františkovi, že ten rozdíl analyzuje až teď za pochodu. Lektor na sebe často prozradí víc, než chce, říkám si, zatímco u katedry už jsou dávno u dušení na mírném ohni. Co by spontánně vypadlo ze mě? Asi mražená pizza - když není Hanka doma, živí mě výhradně Dr. Oetker. S nikým jsem nevečeřel častěji než s tímhle chlápkem.

Seminář se překlápí do druhé poloviny, František opustil tenký led kulinářských metafor a přesunul se do oblasti automobilismu, kde se cítí nepochybně jistější.
"Musíte se odbrzdit," říká studentům žertovně. "To máte jako v autě; se zataženou ruční brzdou se nerozjedete."
"Ale jo," dělí se bezelstně o svou zkušenost dívka v třetí lavici. Několik chlapců se zasměje.

Do třetice se František chytí do vlastní verbální pasti, když se ptá na zaujetí pro téma absolventské práce:
"Kdo tu miluje téma své práce, kdo se kvůli němu v noci budí?" Na první polovinu otázky nereaguje nikdo, na druhou málem všichni zvednou ruce. Působí to velmi rozpačitě. A je to patrně nejpřesnější vyjádření jejich postoje. Trudnou povinnost napsat předepsaných 40 stránek nemilují. Ale minimálně třeťáci se kvůli němu nepochybně budí. Veškerý smysl naší práce je, abychom to otočili.

Seminář končí, studenti spontánně tleskají. Samozřejmě, František je showman, ke konci už je ovládal jak had Ká opičí lid. Učebna se pomalu vyprazdňuje. Přichází si nás převzít Zlatovláska, které sem zabloudila z nejkrásnějších pohádek pro děti i pro dospělé, a protože perly z jezera pod zámkem nikdo nevylovil, už tu zůstala a učí teoretické předměty. Loučíme se s ní, nasedáme do auta, vracíme se do Prahy. Zítra nás čeká Opava, pozítří Ostrava. Věrozvěstové ze západu. Na viděnou zítra, přátelé.