Do Havlíčkova Brodu s námi tentokrát jede také nová kolegyně Jana. Okruh obvyklých konverzačních témat, která naše cesty s Františkem charakterizují, se tím sice zásadně zredukuje, o to víc ale můžeme hovořit o práci. 

Což na služební cestě dává patrně i větší smysl. Ženské nás konec konců neživí. (To není nic proti feministkám, nechci tím říct, že muži živí ženy. Jsem zásadně pro spravedlivě odměňování a vůbec pro všechny ty věci, co se v projektech ESF povinně školí v kurzech rovných příležitostí. Chci říct, že plat dostáváme za šíření evangelia smysluplného vyššího studia, ne za analýzu oděvních zvyklostí žen v jarních měsících.)

Školu nacházíme snadno (God bless GPS), parkování je do 50 m. Začíná to až podezřele dobře, takže preventivně čekám aspoň protivného školníka nebo zdvořile chladné učitelky. Otevře nám ale elektronický vrátný (myslím bzučák - kyborgy v Brodě ještě nemají) a ve sborovně nás uvítá trio usměvavých žen.

"Dáte si kafe?" ptá se civilně ta nejusměvavější.
"Turka asi nevaříte?" zkouším to opatrně. Kontaminace sboroven odpornými presovači na kapsle je veliká. Přitom v osmdesátých letech se o kávě v tabletách psalo jen v kosmické sci-fi. Teď v těch Bulyčovových povídkách žiju. Zázrakem už je bezmála i to, když se někde najde rozpustné Nescafé (zde mohla být i Vaše reklama).
"Jihlavanku, nebo Douwe Egberts?" zatřepe mi pedagožka rozverně před očima dvěma sáčky mleté kávy. Jsem tak konsternovaný, že si ani neuvědomím závazek vůči citům lidu Vysočiny a zvolím holandskou konkurenci. Za tři minuty provoní sborovnu. Dobře to začalo a dobře to pokračuje.

Zatímco já se celý třetí odstavec starám o kafe, František pilně kuje železo a informuje pedagogický sbor o možnosti realizovat dvoudenní akreditovaný kurz Absolventská prácepřímo na škole. Zdá se, že přítomné učitelky i kolegyni Janu to zajímá, visí Františkovi na rtech. Že během tří minut stihnu zhltnout šunkový chlebíček a tři rohlíčky s ořechovou náplní, které jsou tu pro nás připravené, tak v podstatě nikdo nepostřehne.

Z řeči mezitím vyplyne, že jedna z vyučujících u nás vloni v listopadu na akreditovaném kurzu byla. Ještě před 15 minutami jsem přitom Františkovi v autě přesvědčeně tvrdil, že je to "panenský kontakt", že s touhle VOŠkou jsme nikdy nic neměli.
"Tak vy jste u nás byla…" usmívá se František na starou známou. Když učitelka sklopí oči, šlehne po mě pohledem, který mi neprořízne hrdlo jen proto, že se včas zakloním. Jsem si jistý, že v koberci za mnou najde zítra uklízečka trhlinu, jíž si nebude nikdo ze sboru umět vysvětlit. Otočím do sebe zbytek kafe a bodře se plácnu do stehen:
"Tak půjdeme, ne?"

V učebně na mě a na Janu zbude místo už jen v první lavici. Je to rozhodně nevýhodná pozice, pokud chci alespoň trochu sledovat reakce auditoria, musím sedět trvale vykloubený. Děvčátka za mnou vypadají jako osmačky na protidrogové besedě - tři řady nejistých dětských tváří. Učitelka nás nicméně ujistí, že jsou to skutečně studentky druhého ročníku oboru všeobecná sestra. Možná je jistá křehkost a éteričnost podmínkou přijetí - sestra asi má připomínat anděla.

Složením skupiny je poznamenán celý průběh. Pokud v Čelákovicích měly účastnice rády dobré jídlo a teplou vanu, pak tady se ve výčtu krás světa objevují květiny a slunce. Drobné zpestření do festivalu něžného ostychu přinese až studentka, kterou František vyvolá, když dlouho nikdo neodpovídá na otázku: Proč tu jste?
"Protože nám paní učitelka řekla, abychom přišly, že nás tu bude pět a půl."
Jinak je to ovšem krotké, František musí hodně přehrávat, aby je z letargie probudil. Mám pocit, že v některých chvílích by mu záviděl i Zdeněk Štěpánek.

Trochu je zaktivizuje až milostná tematika. Co vás baví? buduje si František oslí můstek k motivaci pro tvorbu absolventské práce.
"Baví mě být s přítelem."'
"Něco dalšího?" ptá se opatrně. "Něco co bych mohl použít jako příkladový materiál?"
Nakonec se k tématům jednotlivých absolventských prací doberou. Nejvíc mě z nich zaujme téma horolezkyně Zuzky, která sedí za mnou: Syndrom vyhoření u hasičů. Kdyby nic jiného, má ta holka smysl pro humor.

Další oživení přinese tradiční soutěž ve stavění věže z papíru, která by udržela učebnici Absolventská práce půl metru nad lavicí. První dvojice úkol splní, stavba je ale povážlivě vratká.
"Dělá vám problém stabilita," komentuje to František.
"Nedělá!"
"Dělá vám problém stabilita, ale nedělá vám problém sebevědomí."
(Hodinu předtím jsme o tom mluvili ve sborovně. Silné sebevědomí na vratkých základech. Dnešní studenti.)

Chýlí se to k závěru, František ještě používá svou oblíbenou metaforu:
"Jaké pocity ve vás vyvolává slovo zkoušení?"
"Stres. Strach."
"A kdybych Vám řekl, že máte odpoledne strávit zkoušením šatů?"
"Radost," září holky. "Pohodu."
Zkusím si to představit. Udělá se mi tak špatně, že musím odejít na toaletu. Triko si kupuju minutu. Boty dvě minuty. Stejně tak kalhoty. Víc bych v žádném obchodě s hadry nevydržel. Celé odpoledne je prostě demoverze pekla.

Zvoní. Tak dlouho už jsem neslyšel školní zvonění. Dokázalo řezat čas na neuvěřitelně dlouhé úseky. Zpomalovat ho. Teď už jen letí. Ve sborovně druhé kafe, přátelský rozhovor, pozvání na nové kurzy, školení. Další přátelská vazba, další propojení. Až budeme mít takových škol pětadvacet, uděláme revoluci, říká František vesele, když vyjíždíme z parkoviště. Ptám se, zda mám pronajmout nějaký křižník.
"Nemusíš. Hlavně se pořádně připrav na středu, ať mi zas nevykládáš, že jsme tu školu nikdy neviděli."

Tak na to jdu, lidi. Na tu přípravu. Na viděnou za pár dní. Sledujte náš blog.