“Společně dáváme studiu smysl.”

“Konstrukce vaší práce musí vydržet i případné zemětřesení při obhajobě.”

BLOG

blog

Nezačíná to nejlépe. Na náměstí v Brandýse, kde bydlím (nebydlím tedy přímo na náměstí, mám normálně byt s teplou vodou, s topením a tak) a kde mě má František vyzvednout, přešlapuju už podezřele dlouho.

Minuty se sypou jak rýže z protrženého sáčku; čím je jich víc, tím víc roste můj neklid. U zastávky autobusu potkávám Stanislava Rudolfa s jeho paní; prohodíme pár slov. Jedou vnučce na promoci. Jejich čas už je zas něžně háčkovaný - ze smyček, které škrtí nás, se pro ně stala za jen bavlněná očka zážitků.

"Mám problémy s autem, půjčil jsem si manželčino. Jedu k tobě, na místě se domluvíme, jestli to odvoláme, nebo se to pokusíme stihnout," poslouchám z mobilu Františkův nervózní hlas. Zavěsím a pomalu se vleču k dálnici, aby nemusel zajíždět do města. Na šrafovaném poli u přivaděče stojí blikající policejní dodávka. František zaparkuje přímo za ní. Připomíná mi dítě, které si hladí korálovce, protože mu nikdo neřekl, že je smrtelně jedovatý. Muži zákona jsou tak konsternovaní, že nás nechají v klidu odjet.

"Tak co?"
"Zkusil bych to. Prostě pojedeme a tak deset minut před devátou tam cinkneme. To už dokážeme odhadnout délku zpoždění."
"Máme 43 minut. Navigace hlásí dojezdový čas hodinu deset."
"Jenže navigace si myslí, že po dálnici pojedeš 130."
"Tak se připoutej."

Deset minut po ohlášením začátku vstupujeme do třídy. Je nádherná, celý ten prostor mě okamžitě zasáhne, okouzlí. Vypadá jako archa Noemova. František zahajuje, vítá se s publikem, já ale nejsem vůbec s to začít pracovat: dělat si poznámky, fotit, nic. Sedím v obraze lodi, v níž osm spravedlivých přečkalo potopu světa - a kladu si otázku, co tady právě já dělám….

"Proč myslíte, že jsem sem přišel?" zaslechnu jakoby z dálky Františkův hlas.
"Abyste nás poučil," odpovídá způsobně děvčátko ve čtvrté řadě. Představuju si, že má lakované botky s kulatými špičkami, které stáčí trochu k sobě.
"Je to Vaše práce," nabídne o poznání méně idealistickou odpověď chlapec z konce učebny. V těchto dvou polohách se to pak nese. Občas je publikum mirkodušínovsky vstřícné a za půl minuty rebeluje proti všemu, co přednášející řekne. Františka to moc baví, vidím to na něm.

Do výčtu toho, co studenti mají a nemají rádi, přispějí tentokrát také přítomné vyučující. Jedna smažákem, druhá sushi, ostatní František raději nevyvolá. Seznam radostí života se mu povážlivě mění v jídelníček. O to víc pobízí studentské publikum. Co máte rádi?
Prázdniny. Sluníčko. Nakupování. Dívky se překřikují jedna přes druhou.
"Holky," řekne klidně, ale hlasitě chlapec kdesi zprostřed učebny.
"Výborně, holky," píše František s uspokojením další položku seznamu. "Má tu někdo rád kluky?"
"Né," zahučí zadní chlapecké řady.
"Kluky!" křikne vyzývavě dívka v těsném bílém topu s krajkou. Začíná to příjemně jiskřit.

Je to taky hodně tím prostorem. Už jsem stihl vypozorovat, že když je učebna stupňovitá, terasovitá, jsou studenti sebevědomější a komunikativnější. Jsou "nad lektorem", s každými deseti výškovými centimetry z nich padá kus uťáplé submisivity.

Soutěž s výčtem měst málem zhatí fenomenální mechanická paměť první účastnice (která má podle předpokladu vyjmenovat tak 4 - 5 měst, ale dá jich na první dobrou osm) v kombinaci s mimořádnou absencí fantazie druhé účastnice (obvykle bez obtíží vychrlí dvanáct patnáct měst; tahle jich s Františkou usilovnou invokací vypotí devět), ale František se z toho nakonec se ctí vyvleče.

Na přímou otázku, kdo píše absolventskou práci na téma, které ho skutečně baví, se přihlásí cca 40 % studentů. Mně tedy popravdě přijde, že to není tak málo.
"Na jaké téma píšete práci?" ptá se jedné z hlásících se dívek.
"Ostrov Džerba."
"Výborně. A co píšete vy," vybírá si další, která se přihlásila ke svému nadšení tématem.
"Životní pojištění."
"To vás baví?" ptá se František překvapeně. Popravdě i mě to šokuje. Krásné mladé dívky z Jablonce baví životní pojištění. Svět je definitivně v rozkladu. Na druhou stranu: Proti gustu…

"Kdo z Vás by pokračoval v psaní absolventské práce, kdyby teď škola vyhlásila amnestii a řekla vám, že letos se bude absolutorium udělovat i bez ní?" Zpozorním. Takhle se František zatím na žádné návštěvě školy neptal. Nezvedne se jediná ruka. Dokonce i milovnice pojistných událostí s následkem smrti by závěrečnou práci s lehkým srdcem oželela.
"Pak máte špatně zvolené téma," usvědčuje je František nemilosrdně. Jo. Jo, určitě. Tohle mi přijde jako velmi dobrý indikátor.

V části o zkoušení - viz reportáž z Brodu - trochu přitvrzuje. Zkoušení šatů, které, obvykle staví do opozice proti zkoušení ve škole, zpestří tím, že by holkám šaty, které jim padnou, koupil. To by ovšem bavilo každého, to je podle mě naopak indikátor na nic. Protože holku, která by usoudila, že šaty, které může mít, jí nepadnou, si fakt neumím představit. Většina si naopak kupuje menší - aby měly motivaci do nich zhubnout. Alespoň za mých časů to tak bývalo. Jenže to už je taky 25 let…

Na závěr František mluví o významu absolventské práce pro budoucí uplatnění, o tom, co zajímá zaměstnavatele. Jako majitel několik úspěšných eseróček je rozhodně přesvědčivý.
"Nepřijal bych do firmy někoho, kdo hledá práci, ale někoho, kdo tam chce realizovat svoje sny." Líbí se mi to. Jestli to před ním už neřekl Winston Churchill, je to rozhodně dobré. Budu si to muset zkusit vygooglovat. Ale znáte to:
",Problém s citáty na internetu je, že si nikdy nemůžete být jisti, zda jsou skutečně autentické.´ Karel Čapek"

(V pondělí jedeme do Plzně, přátelé. Sledujte náš blog.)