“Společně dáváme studiu smysl.”

“Konstrukce vaší práce musí vydržet i případné zemětřesení při obhajobě.”

BLOG

blog

Co se Vám vybaví, když se řekne Plzeň? Tipnul bych si, že skvělé pivo, výborný fotbal a ostuda na zdejší právnické fakultě. Je to pochopitelné, byť to obraz města a celého regionu přece jenom trochu karikuje. 

Plzeň, to je také hlavní evropské město kultury 2015, místo s mnoha historickými památkami a symbol osvobození západních Čech americkou armádou, která je tu pietně připomínána.

Mně se teď ale při vyslovení jména Plzeň vybaví hlavně poslední březnová spanilá jízda. Návštěva na Vyšší odborné škole a střední průmyslové škola elektrotechnické v Plzni byla prvním naším výsadkem do západních Čech. Konečně - pohled na mapu, kde máme bavlnkami znázorněno, kde všude už jsme byli, vnucoval představu, že demarkační linie tentokrát prochází Prahou. Staromákem.

Škola má zvláštní kouzlo starých časů. Ale ne moc starých. Ne antique, ale už retro. Po vystylovaných stupňovitých aulách připomínajících dřevěným obložením galeony, na jaké Francis Drake obeplul svět, stojíme náhle ve třídě s černou tabulí, na niž se píše křídou, s drátěnou klecí na šaty a umyvadlem s jedním otočným kohoutkem. Milá nostalgie osmdesátých let.

Studenti jsou nicméně z roku 2014: sebevědomí, klackovitě neukáznění, s víc středoškolským než VOŠkařským chováním. Ještě na začátku hodiny sedí někteří na lavicích; vyučující která seminář zahajuje, jim mluví do zad. Poprvé mám o Františka trochu strach. Poprvé se ptám, jestli stačí být excelentní lektor vzdělávání dospělých a mnohaletý přednášející na VŠ, aby člověk zkrotil 40 adolescentů, na které leze jaro. Do deseti minut se naštěstí ukáže že ano.

Standardní průběh semináře naruší až obsazení míst "dvou dobrovolníků" přítomnými pedagožkami. Nikdo ze studentů se dlouho nehlásí, František tedy zkusí tenhle neověřený postup. Popravdě myslím, že příště už to neudělá. Aktivita, jejíž podstatou je přesné plnění instrukcí, tematické vstupy typu: Jo, a když už tu jsem, chtěla jsem Vám ještě říct, že Vám odpadá ruština, prostě nesnese.

Když František demonstruje jiný úhel pohledu, ukazuje rovněž obrázek přírodní scenérie, v níž je zakomponovaný obraz lidského plodu. Viditelný je ale jen při uplatnění jiné perspektivy.
"Co tam vidíte?"
"Přírodu. Jezero. Strom."
"Co ještě?"
"Už nic."
"Vážně? Nikdo?"
"Dítě."
"Výborně. Dítě v děloze. Vidí ho tam všichni?"
"Já ne."
"Podívejte se pozorně. Tady má nohy. Tady hlavičku. Tak co - je tam, nebo není?"
Dívka v sousední řadě se nakloní ke kamarádce:
"Není. Doufám, že v děloze žádné dítě není," šeptá celá zsinalá. Zjevně se tu řeší ještě jiné problémy, než oční klamy.

Další dialog je o poznání uvolněnější, jiskřivější.
"Holky vzadu už jsou unavené, píší si SMS," konstatuje František od tabule.
"Já to předávám dál, ty informace, co nám tu sdělujete," odpoví studentka pohotově.
"To bych to měl zkouknout, jestli je to správně. Přesně."
"To nemusíte, já jsem spolehlivá." Dívá se mu přímo do očí, po rtech jí přeběhne úsměv jako vánek. Vidím, že František by do toho šel, že by to hrál dál, ale ten dívčí úsměv ho odzbrojí, sklopí oči, vrací se k tabuli, dál učí, dál to všechno plyne, ale přitom ne, ten křišťálový hlas a ten lehký úsměv jsou pořád ve vzduchu, jako vůně hlíny a trávy venku před školou.

Závěr je ovšem lehce demoralizující. František apeluje na to, aby studenti nepsali svou práci formálně, aby školou jen neproplouvali, aby jim nešlo jen o papír, aby nerozmnožovali řady těch, co studují pro titul. Studenti jsou nepřirozeně zcyničtělí, zpochybňují smysl poctivé a usilovné práce, když získat dnes absolutorium a titul je tak snadné. Mají pravdu, je to snadné. Ale neměli by mít ve svém věku taky nějaké ideály? říkám si.

Už to vypadá, že tenhle zápis skončí takhle depresivně, už jsem skoro u konce, když mi v mailové schránce přistane nová zpráva:
"Dobrý den,
včera, 24.3.2014 jste nás poctili svou návštěvou na Vyšší odborné škole v Plzni a já bych Vám chtěla za sebe moc poděkovat. Přednáška se mi velice líbila, a ač to tak možná na první pohled nevypadalo, věřte, že je mezi námi mnohem víc nadšenců v rámci vypracování absolventské práce, než je asi v dnešní době zdravé a "in". Já sama mezi ně patřím a jsem ráda, že jsem se zúčastnila Vaší přednášky. Pochopila jsem totiž, že svou práci dělám opravdu ráda, s nadšením a touhou pomáhat lidem (téma mojí absolventské práce je zaměřeno na pomoc handicapovaným lidem při cestování).
Ráda bych tímto také poděkovala panu Františkovi. Hned na začátku nám řekl, že nám přišel změnit život. U mě se mu to tedy rozhodně povedlo. Připomenul mi totiž, jaký jsem člověk a že bych se za to nikdy neměla stydět, ba naopak."

Musím si to přečíst dvakrát, abych tomu aspoň jednou uvěřil. Podepsaná je pod tím jedna ze studentek, matně si ji vybavuju. Pro takové maily má smysl tuhle práci dělat, píšu Františkovi. Přesně tak, příteli, odpovídá v půlminutě.

Nemáte chuť nás na svou školu taky pozvat? Změníme Vašim studentům život...